05.09.2016

"Profík" Ondra na Grossglockneru těsně za "top 10"

Ondra Kovařík pokořil nejvyšší rakouskou horu v závodě Grossglockner ultratrail a vybojoval 11. místo celkově. Průběh závodu a jeho nástrahy nám popisuje v následujícím článku.

 

Grossglockner, nejvyšší rakouská hora. Pro mnohé horolezce je to maturitní zkouška vystoupat na vrchol. Pro běžce jeden z nejtěžších ultratrailů v Evropě. Závod, při kterém se hora obíhá celá dokola, běžec zdolá 110km, nastoupá 6500m, překoná 4 sedla vyšší než 2500mnm, zažije východ slunce, únavu, bolest, ale i euforii v cíli.

10dní před startem bojuji s rýmičkou. Ano, pro muže (i nás běžce) smrtelná nemoc. Naštěstí neumírám, boj vyhrávám pár dní před závodem. Nejvyšší čas odjet do hor se aspoň trochu aklimatizovat na nadmořskou výšku. V pátek se počasí kazí a vyhrožují bouřkami v následujícím dni. Organizátoři i přesto prozatím zůstávají u původní tratě, ale vydávají varování, že v případě bouřek a silného deště bude závod pozastaven a závodníci zdrženi na chatách.

Blíží se půlnoc, pár stovek závodníků se shromažďuje na startu. Posloucháme poslední pokyny organizátorů, loučím se s rodiči a kamarády a jdu se zařadit. Nervozita stoupá, 10...9...8...tep se zrychluje 5...4...3...zapínám čelovku 1...START! Stojím. Dav lidí se snaží protlačit otvorem velkým asi jako vrata. Krůček po krůčku se blížím, procházím bránou a okamžitě zrychluji. Sprintuji ulicí. Předbíhám, vyhýbám se a přeskakuji všudy přítomné hůlky, občas bez úspěchu. Za druhým rohem se rovina mění ve stoupání, tempo se zpomaluje a cesta zužuje. Přidávám, ať jsem na pěšině v čele. To se mi daří, v serpentinách počítám asi 15 světýlek před sebou. Sklon je mírný, opírám se do hůlek a běžím dál. Po chvíli zjišťuji, že přede mnou ani za mnou nikde nikdo. Znejistím, zda běžím správně. Praporek, jsem správně. Sotva se naděju, vybíhám z lesa a za okamžik jsem nahoře. Následuje traverz po široké měkké cestě. Vpravo svítí krásný půlměsíc a po levé straně se otevírají úžasné výhledy do údolí. Ztlumuji čelovku a kochám se. Hvězdy nad námi a mraky v údolí vytváří kouzelnou noc. Jenže tohle kouzlo zapříčinilo, že jsem minul odbočku. Vracím se pár set metrů, kde začíná seběh po rozbahněné podmáčené louce. Kloužu do údolí, dobíhám menší skupinku před sebou, předbíhám je a pádím k první občerstvovačce. Jenže značení je mizerné. U každého rozcestí člověk brzdí a pátrá, kudy dál.

Prvních 22km za mnou. Odbíhám od občerstvovačky natěšený na první nekonečné stoupání. Zprvu se cesta line mírně do kopce kolem potoka, od kterého jde příjemný chlad. Za nedlouho se cesta mění v pěšinu a potok v rozdivočelou horskou bystřinu. Přeskakujeme z jedné strany na druhou a zpět až se z bystřiny stávají všudy přítomné potůčky. Krajina se otevírá a ve stínu hor se objevuje sedlo s výškou přes 2800mnm, kam stoupáme. Zapřený v hůlkách pomalu ukrajuji metry z nekonečného stoupání. Náhle mě řízně slečna. Prchá neskutečnou rychlostí vzhůru. Hlavou se mi prožene myšlenka „Něco je špatně, přidej a hákuj se za ní!“ Zkouším to, ve svahu mi světlo čelovky klesá po jejích blond vlasech přes záda na nápis „Salomon running team“. A jsem doma. O vteřinu později už vidím jen její nohy, provazce svalů se napínají při každém kroku, lýtka, o kterých by mohl snít každý chlap. Držím s ní tempo ještě asi 150m, pak doslova zastavuji a nemůžu popadnout dech. Zadýchaný jak po sprintu se pomalu rozcházím a koukám, jak slečna mizí v temnotě. Terén se mění, začíná suťoviště, místy sněhové pole. Sníh se mění v led a svah je stále prudší a prudší. Sedlo už je na dohled, ale začíná boj. Stoupání ve zmrzlém sněhovém poli s 40%sklonem. Mít mačky mám je dávno na nohou. Drápu se po čtyřech 2 metry nahoru 1 dolů. S přibývajícími metry se zvedá silný protivítr. V sedle ze stanu povzbuzují záchranáři s termoskou v ruce. Hulákají a křičí. Rozbitý 1500m převýšením se pomalu pouštím dolů. Nevím kam koukat prvně, nad hlavou vrcholy nasvícené vycházejícím sluncem, pod nohy přemrzlý sníh. Padám! Svištím po prdeli jak na skluzavce. Zkouším zastavit, ale boty jsou moc měkké na to, abych je zarazil do zmrzlého sněhu. Každým pokusem se pata zadrhne a celá noha odskakuje od sněhu. Nabírám rychlost. „Aspoň budu dole dřív.“ Bleskne mi hlavou. Dojezd je slušný, pozvolný. Vyskakuji na nohy a peláším dál. V obrovském suťovém poli přeskakuji z jednoho kamene na druhý. Pode mnou vykukuje Glocknerhaus s druhou občerstvovačkou. U ní mě zastavuje organizátor, rozepíná mi batoh, strká do něj ruku a hraje poznávačku. Kontrola povinné výbavy dobře dopadla a já si jdu doplnit pití a vzít si něco k snědku.

Čeká mě 20km úsek ve výšce kolem 2500mnm. Je krásné ráno a slunce se do mě opírá plnou silou. Cesta vede v mírně stoupajícím traverzu úbočím hor. Kochám se majestátností Grossglockneru a okolní scenérií. Náhle zjišťuji, že mi dochází kyslík. Stehna tuhnou a zadýchaný jako mílař přecházím do chůze. Znova a znova popobíhám, ale kyslíku se mi stále nedostává. Pak spatřím běžce před sebou jak si tak křáčí. Vypadá jak na sobotní procházce. Zapíjím gel decilitry ionťáku a vydávám se na hon. V polovině následujícího stoupání svou oběť předbíhám. Stehna mi tuhnou, v ústech mám sucho jak na poušti a ve flašce posledních pár hltů. Nahoru, dolů a znova nahoru, tam by už měla být občerstvovačka. Dolů to je asi -300m převýšení mezi volnými placáky v drobném suťovém poli. Každým krokem se bořím a nabírám do bot jemný štěrk. Před námi žádná pěšina, po nás velká eroze. Na občerstvovačku ve výšce přes 2800mnm se snažím doběhnout, ale jde to ztuha. Na chvíli si sedám a nechávám se rodiči obskakovat. Po doplnění všeho potřebného se pouštím do seběhu k další občerstvovačce v polovině trasy. Krásných -1600m převýšení dolů, abych to vzápětí mohl znova nastoupat. Mám hlad a kručí mi v břiše. Těším se, že si dám dole polívku. Jenže ta se podává tak horká, že mi akorát stahuje střeva a ty ze sebe vzápětí tlačí všechno ven. Znatelně lehčí strkám banány do kapes na 20km k další občerstvovačce. 60km, +4500m za mnou a naprostá energetická krize přede mnou. Přidává se i únava a já jen stereotypně šlapu. Každý pokus o běh končí protestem celého těla.

Stoupám do sedla ve tří-členné skupince, za kterým je Rudolfshutte s občerstvením. Vlastně se za nimi táhnu jako smrad. Slečna ze Salomon running teamu, kterou jsem doběhl v předchozím seběhu, mě nyní táhne vzhůru. Rudolfshutte stojí vedle krásného jezera se spoustou lanovek kolem. To způsobuje nadměrný výskyt „turistů“. K občerstvovačce dobíháme nejen po 14hod s 80km v nohách, ale ve slalomu právě mezi těmito turisty, kteří na nás nechápavě civí a jen s výjimkou je napadá nás pustit. Stažený žaludek odmítá cokoliv pozřít, ale hlava velí jasně, 30km do cíle, je potřeba se najíst. Soukám do sebe postupně pomeranč meloun, zkouším i sýr salám, ale ten se žaludek tváří jasně: „Ještě přidej a pošlu ti to fofrem zpět!“. Nepokouším ho a radši si beru ještě pomeranč. Rodiče s kamarády do mě hustí a povzbuzují, že mě čeká poslední vrchol. Brnkačka, pár set metrů nahoru, a pak už jen seběh do cíle. Skupinka, která mě sem dotáhla, odbíhá. Rychle vstávám, soukám do sebe poslední pomeranč a pádím za nimi. Klesáme k divoké bystřině a za námi se ženou černé mraky. Probouzejí se mi smysly, maratonskou zeď jsem prorazil, a tak se snažím přidat. Jenže vzápětí jsem zastaven opětovným stoupáním. „Pár set metrů, no to určitě.“ Běhá mi hlavou v hlubokém záklonu snažíc se dohlédnout vrcholu. Pozvolna stoupáme ve stále stejné skupince (Já, Dominik a Kristin - oba ze Salomon teamu). Občas zahlédnu v serpentinách další běžce, ale nemám sil vzepřít se k úniku. Za námi nikdo a mezi 20. -30. místem, jak se domnívám, už není kam spěchat. Tentokrát má krizi Kristin, snažím se ji povzbudit a tlačím ji kupředu stejnou rychlostí.

Na občerstvovačce odháním rodiče na bus, ať stihnou cíl. Zbývá 18km klesání. Rozbíhám to z kopce, Kristin i Dominik se pomalu pouští za mnou. Rozrůstáme se o další 2členy. Už nás vidím společně v cíli, jenže v tu chvíli se do toho probuzená Kristin opírá. Letí dolů střemhlavou rychlostí. Držím se za ní. Dominik pomalu odpadá a postupně i další. 8km do cíle a s Kristin už to táhneme sami. Rychlost, že se levá noha nestihá střídat s tou pravou klopýtám a pádím za Kristin. Tohle nebude společný doběh, ale kdo z koho. Snaží se mě setřást, ale držím se v závěsu jako klíště. Střídáme se ve vedení. Lije ze mě jak na běžícím pásu a tep už nemá kam stoupat. Mírně nahoru. Už vidím silnici a vzápětí i Kaprun. Zrychluji. Nechápu, kde se to ve mně bere. Přebíhám silnici a sprintuji do cíle. Otáčím se, Kristin nikde, 600m do cíle. Trochu zvolňuji a vychutnávám si poslední metry. Potlesky ze stran probouzejí cílovou euforii. Mávám hůlkami a dobíhám do cíle. Trochu později než jsem doufal, ale jak zjišťuji na pěkném 11. místě. Škoda toho vypuštěného místa. Na TOP10 si hold musím počkat do příště a hlavně bojovat až do konce.

Děkuji všem za skvělou podporu, bez které by se mé výkony nekonaly.

kovarik 1

Powered by eZ Publish™ CMS Open Source Web Content Management. Copyright © 1999-2012 eZ Systems AS (except where otherwise noted). All rights reserved.